Byl jen dítě, ale jak by se nepamatoval na rok šestašedesátýl Kdyby se bývalo nešetřilo a naši měli místo kapslovek jehlovky, byli by naši vyhráli! Pruské oddíly měly být nasazeny na třech různých místech a jejich spojení předpokládáno teprve v nepřítelově zemi, v trojúhelníku mezi Jizerou a Labem.

Zavírám oči, jako vždy když náš otec vypravuje, a vidím ten trojúhelník mezi Jizerou a Labem. Vidím nádhernou mapu-rytinu, v jejích rozích jsou polonahé ženské a mužské postavy; jedna z nich má na hlavě věnec z rákosí, puškvorců a tavolníků, bedra má opásána provazy z leknínů, stulíků a lakušníků Jak často nám otec vypravovalo labských tůních, kde hráběmi lovili lekníny) a drží v ruce ozdobnou nádobu, z níž tečou proudy vody s nápisem: Elbe. V druhém rohu je ženská postava - podobná našim sestřenkám, když se koupávaly v rybníce a počkaly si s bičem na ty mládence, kteří je chtěli překvapit. Je krásně urostlá jako naše nejmilejší sestřenka: spustila si košili, rozpustila své krásné dlouhé vlasy, ozdobila je lakušníky, vzala do ruky džber, ovšem ozdobnější, než je ten, jímž jindy nalévá krmení dobytku, a vylévá silnýma rukama proud vody, na němž je pro naše poučení napsáno: Iser, Jizera.

Před námi je živý obraz: trojúhelník mezi Jizerou a Labem, kde se shromažďovaly tři armády: labská pod Herwarthem z Bittenfeldu, čítající 56 000; první. 83 000 armáda prince Friedricha Karla a konečně druhá armáda korunního prince o počtu 119 000. Rakousko postavilo do boje 238 000 mužů pod velením Benedeka. Armáda korunního prince saského Alberta čítala 23 000 mužů.

Jak obdivuhodnou paměť pro čísla měl náš otec! Obdivuhodnou paměť pro slova, jež jediná mohou uchovat dávno minulé příběhy! Mnohá z nich ovšem byla již také vytištěna a ta se nejvíce podobají krásným obrazům a podobiznám.

(s. 10-11)

Někdy, když se dívám z okna a nebe vypadá zvláštně, říkám si: Tohle si musím zapamatovat. Dívám se, až mě oči bolí. Aby mně nevymizely z paměti tvary, barvy a seskupení oblak; dívám se upřeně a najednou cítím, že se mi vše mění před očima; nemohu postihnout kde, na kterém místě se ta změna děje, a přece cítím, že se barvy a tvary nepostižitelně mění. Paní Krejčíková s někým hovoří, jistě o tom atentátu. Bolí mě kolena od dlouhého klečení na židli a dívání se z okna. Volají mě k večeři; budeme mít studenou husu; je konec neděle; ještě jednou se podívám na keříček mišpule, na cibuli, na čísla napsaná tužkou na omítce na straně okna a slézám ze židle; kolena mám tak otlačená, že se sotva mohu postavit.

(s. 57-58)

Málo lidí čte o politických událostech z let 1007-1010 japonského letopočtu, současných se životem japonské dámy v letech 1007-1010; jak poměrně mnoho se jich zajímá o její život v těch letech, o život slayný za její větou P jest s. Nezdůrazňuji tím význam osobních záležitostí, cílů osobního života. Avšak historické události nepotřebují vlastně záznamů, aby žily. Lidé si je pamatují. Podoba měsíce určité noci zajde nenávratně, neuzavřeme-li ji do skřínky slov.

Logicisté tvrdí. že měsíc rovná se the moon, rovná se la lune, rovná se luna, rovná se japonský znak pro měsíc. Není totožnosti mezi těmi znaky. V každém se chvějí různosti okamžiků.
(s. 90)