Tomáš Petráček

Tomáš Petráček se pustil do nesmírně obtížného úkolu, připomínajícím navíc ono pověstné kousání do kyselého jablka. Do cesty se mu přitom navíc staví řada výrazných problémů. Prvním je zvládnutí obrovského množství historického materiálu, druhým to, že tento materiál nepokrývá vytčené spektrum otázek rozhodně rovnoměrně a pro mnoho důležitých témat nemáme materiál k dispozici naopak téměř žádný. To se týká především středověké ale z části i renesanční "každodennosti", tedy oblasti spojené s prožíváním víry velmi podstatně. Písemné prameny nám totiž přibližují především postoje a pocity tehdejších elit, velmi málo víme například o každodennosti sedláků, dřevařů nebo běžných řemeslníků. Otázka jak oni prožívali svou víru je tedy velmi komplikovaná a zodpověditelná prakticky pouze nepřímo. Třetím zásadním problémem je fakt, že vlastně veškeré dobové výpovědi o reformaci či o tehdejším katolictví jsou více či méně vyhrocené, a to zpravidla vyhrocené velmi výrazně...
Jednou z důležitých tezí knihy je představa, že pokud by nedošlo k reformaci, patrně by se evropské dění ubíralo jiným směrem. Právě zde ale musím vyjádřit značné pochyby. Podle mého je reformace skutečně především výsledkem předchozích proměn, byť samozřejmě její konkrétní podoba by s jinými aktéry mohla vypadat poněkud odlišně. Klíčové mechanismy této proměny, například růst laické vzdělanosti už v průběhu středověku, ostatně Tomáš Petráček skvěle popsal v závěru. Pokud ale srovnává středověkou a raně novověkou společnost a tu středověkou vnímá jako svobodnější, musíme se myslím také ptát, zda šlo o záměr a nebo spíše jen o důsledek mnoha dalších okolností. Například fenomén čarodějnických procesů skutečně nespadá do středověku ale až do raného novověku. Znamená to ale, že ve středověku na venkově magie praktikována nebyla? Nebo to prostě jen tehdejší elity nevnímaly? Nebo to jimi jen nebylo pokládáno za závažné? A pokud ano, tak proč? Vždyť i větší tlak na podané může být jen projevem upřímně míněné snahy vrchnosti, pečovat o spásu jejich duší! Stejně tak daleko vyostřenější zájem raného novověku o to, co přesně kdo káže a učí, může prostě být jen důsledkem větší schopnosti zmíněné jemnosti vnímat a posuzovat!
Jak už před mnoha lety skvěle popsal Jean-Pierre Vernant, schopnost chyby či slabá místa nacházet a následnou korekcí se je pokoušet opravit je doslova základní součástí naší "genetické výbavy". Je s námi takřka od počátku evropských dějin, které se právě tím liší od mnoha civilizací blízkého i dalekého východu. Je to naše síla i slabost. Evropskou společnost nelze zafixovat v jakési blažené nevědomosti. Samozřejmě to znamená nejen otevřené dveře pro řadu omylů ale také pro množství bolesti. Obávám se ale, že to neumíme jinak a je vhodné o tom vědět...
Už proto je také lepší vzít Petráčkovu knihu jako výzvu do budoucnosti, nikoliv jako zdrcující a možná v některých detailech i ne úplně spravedlivou, byť vcelku rozhodně oprávněnou kritiku naší minulosti... Celkový dojem: 75%… (plus d'informations)