Sníh roztál, cesty osychají a já se vracím. Dnes jsem ve městečku Hogue, pozítří budu ve mšstečku Bouvignes, ve středu ve městečku Florenne.
Kněz nelhal. Děti všude se sbírají, jsou připraveny, čekají na naše znamení. Jsou i vsi, kde nečekaly, rozběhly se předjarním blátem do své farní obce, usadily se před kostelem a jedly chléb a cibuli a netrpělivě se dohadovaly v obavě, že propásly správnou chvíli a že vše zmeškají. Ty jsem já upokojil a poslal jsem je domů, chvíle doposud nenadešla. A když mě prosily, abych jim prozradil, kdy tedy ta chvíle, ta velká chvíle nastane, odpověděl jsem jakoby osvícen okamžitým vnuknutím: na Veliký Pátek. Až jáhen dozpívá o tom, jak položili Ježíše v hrob. A ony ještě prosily, abych jim prozradil, kudy se chodí do Jeruzaléma. A odpověděl jsem jim: přes moře. I zrozpačitěly, neb nemají lodí a nemají peněz, aby si lodě najaly, a plavat dovedou jen někteří. A já, uchvácen jejich touhou, jako by byla má, odpověděl jsem citátem ze Druhé knihy Mojžíšovy čili Exodu: „I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře a Hospodin rozdělil moře větrem východním, jenž prudce vál po celou noc, a vody se rozestoupily a moře se obrátilo v suchost. A synové izraelští šli prostředkem toho moře po suše a vody jim byly po pravé i po levé straně jako zeď.“
(s. 36-37)