"Tak vidíš, takhle se bojuje za lidské životy; není to žádné hrdinství, ale jenom pořádná dřina."

20. prosince 2018 zemřelo v karvinském dole 13 horníků při výbuchu metanu. Ne, že bych obvykle podobnou událost ignoroval, ale popravdě, co zmůžete ze svého Pražského pohodlí víc, než soucitně mručet a sem tam přispět nějakou tou stokorunou. Ostatně o hornictví nevím nic. Shodou okolností jsem však právě v té době měl rozečtenou První partu, a tak jsem si důl po výbuchu metanu, černou jámu a v ní ohnivé peklo, dovedl představit docela snadno. To myslím ukazuje, že Čapek odvedl na svém posledním dokončeném románu tradičně dobrou práci: pomohl čtenáři vcítit se do míst, kam by nejradši nikdy nevkročil a do lidí, s nimiž se možná nikdy nepozná.

Když už se však mistr spisovatel rozhodl vydat do dolu, učinil tak s náležitou přípravou. Možná, že tou řadou odborných termínů, kvůli nimž je vydání pražské knihovny doplněno řadou užitečných poznámek pod čarou, jen tak šermuje a někdo znalý věci by se mu vysmál, mě však přesvědčil dokonale. Čapkův příběh však není o jednom místě a není ani o hornictví celkově, je o lidské povaze, o puzení k hrdinským činům a o tom, že vnitřní život člověka může být nesrovnatelně bohatší než to, co dává najevo na povrch. Jako obvykle tak Čapek vítězí už jen tím, jak laskavě a přitom nelítostně zobrazuje lidské charaktery.

První parta byl můj poslední dosud nepřečtený Čapkův román. Není jeho nejlepší, ale na tom nesejde, i v jihoamerickém altiplanu jsou některé hory vyšší než jiné; když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš, a taková je Čapkova tvorba: vše z jeho pera je nesmírně dobré, jen pár děl je ještě o něco lepší. První parta mezi ně nepatří, ale i tak jde o skvělé čtení.
( )