Autor si zřejmě uvědomuje, že nezájem o Chladnou zemi pramení z neznalosti jejích dějin (čímž nechtěně potvrzuje ironicky citovaný a vskutku otřepaný výrok fiktivního běloruského obrozence Kagana, podle něhož „kdo nemá minulost, nemá ani budoucnost"), a právě proto se snaží vnímat tuto zemi skrze „příliš živou" běloruskou historii 20. století. Rad bych věřil, že Bělorusko, které se z české perspektivy pořád nachází ve stínu mnohem větší, chladnější a typologicky rozhodně „vý(c)hodnější" země, Ruska, jednou vystoupí zpod svícnu i díky Topolově ochotě upřímně vypovědět o něm to, co momentálně vypovědět dokázal a mohl. Stín tohoto svícnu ani ten svůj ale nepřekročil: Chladná země podle všeho zanechala autora knihy chladným. Doufám, že to nebude případ jejích českých čtenářů. Alespoň pro demokraticky smýšlející „hrdé Bělorusy", kteří si zvykli slyšet ze Západu jen slova povinného a často neupřímného povzbuzování, bude rozhodně důvodem k zamyšlení.

Topol tedy zjevně ani nerozlišuje žánry, jen bez ladu a skladu produkuje text; ve svém projevu je důsledně typický, ale namísto slušné beletrie nabízí ve výsledku angažované zpravodajství.
Myslím, že má smysl tuto knihu číst kvůli potěše z povedených jednotlivostí, které bytostnému lyrikovi Topolovi upřít nelze; kupříkladu hned na první straně textu lze mezi dalšími číst větu „Takhle pomalinku jdu do Prahy na letiště." - tedy ucelenou báseň.
Chce-li však člověk utržit pořádnou uměleckou i morální facku z naší nedávné běloruské historie, nechť raději zhlédne film Elema Klimova Jdi a dívej se.

Jediným problémem novely Chladnou zemí je její předimenzovanost. V kontextu současné prózy je to nedostatek paradoxní. Většinou je tomu právě naopak, tedy že se povídka zřeďuje do novely a novela do románu. Topol bohužel pro čtenáře zhustil velký román do velké novely. Proto je četba Chladnou zemí místy jako chůze bažinou. Skrze autorovu řemeslnou zručnost je text sice velmi čtivý, ale jako bažina působí právě kvůli tematické zahuštěnosti, komplikovanosti a snad až přílišné zkratkovitosti. Přesto je dílo jedním z velikých literárních počinů nejen letošního roku a dokazuje, že jméno Jáchym Topol čeká zajisté vytesání do literárních dějin přelomu století.

Na pouhých dvou stech stran Jáchym Topol vyvedl román o aporiích myšlení, jaký nemá obdoby. Především s ohledem na Bělorusko to platí už jen pro samotnou látku. Ale platí to i o jazyce a vedení vypravěčského partu. Jeho cynismus rozrušuje, nikdy však není samoúčelný, vyjevuje politiku uchovávání historické paměti, jak ji praktikuje diktatura, stejně jako tržní mechanismy, jež se uctívání památky zmocňují. Navíc Topol umí vyprávět a vystupňovat napětí. Někoho možná udiví, že román má jisté rysy thrilleru – každopádně to není s tímto tématem neslučitelné.

Nová próza jednoho z nejčtenějších současných českých autorů zůstává i přes svou „výpovědní hodnotu“ dílem nadmíru čtivým, zručně napsaným, v němž nechybí barvité popisy, pamatující na všechny čtenářovy smysly, ani vypjaté scény. Topolem stvoření hrdinové jsou i přes jistou účelovou typizaci zajímavými postavami a jeho mnohdy úsečný styl psaní i dovedná tvorba dialogů přispívají k snadnému vtažení čtenáře do děje. Chladnou zemí tak snadno obstojí v dnešní české literární produkci a nadto je knihou společensky potřebnou.